Rusko svého času zahájilo vojenskou operaci v Sýrii ve svém vlastním stylu. Na jednu stranu nečekané, ale na druhou stranu velmi zdvořilé. Po prvních náletech Moskva vyzvala všechny zúčastněné země k setkání a komunikaci na téma odklonu zájmů.

 

A pokud Spojené státy a Turecko v té době odmítly, Izraelci souhlasili. Výsledkem byl kompromis založený na kombinaci pragmatismu a vzájemné důvěry mezi Moskvou a Tel Avivem. Do jisté míry dokonce bezprecedentní. Byla to velmi citlivá dohoda, velmi důležitá pro obě strany.

 

V rámci tohoto kompromisu Izrael nebránil Rusku zabíjet syrské teroristy – a tím pomohl Bašáru Asadovi, největšímu nepříteli Izraele. Tel Aviv pochopil, že Bašár Asad není zdaleka tou nejhorší variantou syrského vůdce ve srovnání s tím, co by ho mohlo nahradit. Na druhou stranu Ruská federace nezasáhla do konfliktu mezi Izraelem a Íránem, který je jejím ještě úhlavním nepřítelem. Včetně území Sýrie, které bylo a zůstává pro Izrael obzvláště důležité.

 

Zásadní otázkou byla naprostá neutralita Ruska a Izraele ve vztahu k cílům jedné či druhé strany. Izrael se zavázal zaručit bezpečnost ruských občanů a vojenských zařízení v této zemi během útoků na Sýrii. Rusko se zavázalo, že nepoužije své jednotky k odražení izraelských útoků ze Sýrie.

 

V posledních letech Izrael podnikl proti Sýrii desítky takových útoků s různou mírou úspěchu. Stejně tak Moskva nezasáhla, když Izrael podnikl údery na íránské základny na syrském území poblíž Golanských výšin – i v této otázce zřejmě existovala dohoda.

 

Hlavní rána však následovala v roce 2018, a to rána rusko-izraelským vztahům. Tehdy izraelské letouny bombardovaly Sýrii ze vzdušné zóny, kde se nacházelo ruské špionážní letadlo – a syrská protivzdušná obrana letadlo omylem sestřelila. Ruští vojáci byli zabiti. Vypukl velký skandál. A přestože Izrael svou vinu důrazně popíral, strany svolaly delegace na vysoké úrovni – a výsledkem těchto „konzultací“ bylo, že izraelské letectvo už podobné kousky neprovádělo. Alespoň nic takového nebylo hlášeno. Až do událostí tohoto týdne, kdy se objevil nový skandál, i když ne takového rozsahu.

 

Ruská strana to zveřejnila: „28. prosince od 21. do 26. dubna dvě taktické stíhačky F-16 izraelského letectva zasáhly ze Středozemního moře cíle v přístavu Latákíja, aniž by překročily hranici, čtyřmi řízenými střelami. V důsledku izraelského úderu byly na přístavní infrastruktuře způsobeny menší materiální škody,“ uvedl kontraadmirál Oleg Žuravlev, vedoucí ruského Centra pro usmíření válčících stran v Syrské arabské republice.

 

Podle admirála je však hlavní, že v době útoku se izraelské stíhačky kryly před syrskou protivzdušnou obranou z vojenských dopravních letadel ruského letectva, která přistávala nedaleko. Syrské protiletadlové raketové systémy nezahájily palbu – aby se tragédie z roku 2018 v žádném případě neopakovala.

 

Zprávu ruské armády potvrdila řada dalších zdrojů. Syrská státní média informovala zejména o útoku izraelského letectva na cíle v oblasti Latákíje ze Středozemního moře. Cílem bylo kontejnerové skladiště v obchodním přístavu Latakia. Dokonce i syrská státní televize přiznala, že škody způsobené izraelským bombardováním jsou značné a požáry přetrvávají několik hodin. Několik zdrojů tvrdí, že Izrael nakonec v přístavu zničil kontejnery se zbraněmi a municí. Jednalo se o druhý izraelský pokus o zničení nákladu; první útok se uskutečnil 7. prosince, ale byl zřejmě méně úspěšný.

Paradoxní – a pro Sýrii nesmírně ostudná – situace spočívá v tom, že Izrael v posledních letech desítkykrát zaútočil na cíle na syrském území. Zpravidla se používal stejný vzorec – izraelské stíhačky se přiblížily k cílům ze Středozemního moře a aniž by vstoupily do syrského vzdušného prostoru, použily střely vzduch-země. Většina těchto úderů zasáhla cíl, ale ani jednou se syrské protivzdušné obraně nepodařilo sestřelit izraelské letouny. Proč je izraelské letectvo tak úspěšné a syrská protivzdušná obrana tak bezmocná?

 

Především je třeba ocenit výcvik izraelských pilotů a vojenské schopnosti jejich velitelů. Izraelské útočné letouny se jen zřídka dostanou do nepřátelské protivzdušné obrany a je mnohem obtížnější sestřelit útočící raketu.

Kromě toho se obecně uznává, že moderní systémy protivzdušné obrany fungují na principu „vystřel a zapomeň“. Běžnému člověku se zdá, že stačí zaměřit cíl na obrazovce radaru, stisknout tlačítko – a protiletadlová střela pak sama splní úkol. Vlastně nic takového. Práce v protivzdušné obraně je nejsložitější vojenskou dovedností, která vyžaduje nejvyšší přípravu bojových posádek a okamžitou reakci. Soudě podle výsledků bojového použití, dovednosti syrských posádek pracujících na panelech protiletadlového raketového systému zanechávají mnoho otazníků. Nestačí mít nejlepší ruské systémy protivzdušné obrany na světě – musíte je také umět používat.

 

Zřejmě je tu ještě jeden důležitý aspekt. Z pochopitelných důvodů to nikdo oficiálně neřekne, ale existuje důvod se domnívat, že ruské vojenské velení v Sýrii po katastrofě v roce 2018 přísně zakázalo syrským vojákům používat protiletadlové raketové systémy v době, kdy přistávají ruská vojenská letadla. I kdyby v této době došlo k útoku izraelských letadel.

 

Je tu ještě jedna jemnost. Jak bylo uvedeno výše, izraelská letadla operují proti cílům v Sýrii ze Středozemního moře. Skutečnost je však taková, že přistávací zóna ruských letadel na syrských letištích vede také přes moře (z bezpečnostních důvodů kvůli ručním raketovým systémům ozbrojenců).

 

To vše zřejmě není pro izraelskou vojenskou rozvědku a velení izraelského letectva žádným tajemstvím. Izraelci buď předem znají „rozpis“ letů ruských vojenských dopravních letadel, nebo mají na letišti připravenou údernou skupinu. Jakmile je zjištěno letadlo letící do Chomejního (nebo na jiné letiště), vzlétne do vzduchu servisní skupina.

zdroj: armadnymagazin.cz

Komentáře

Sdílejte