Stoltenberg také poznamenal, že Rusko „uvedlo do provozu nadzvukové systémy, testovalo balistické střely a řízené střely s jaderným zařízením. (…) To vše se děje bez jakýchkoli omezení nebo transparentnosti a je to důvod k obavám.“

Toto je již druhé takové prohlášení Stoltenberga za pět dní. Generální tajemník NATO 3. září v komentáři k nadcházejícím společným rusko-běloruským cvičením „Západ-2021“ zdůraznil:

„Rusko se musí chovat předvídatelně a transparentně. To, co jsme viděli dříve, je, že počet vojáků účastnících se cvičení výrazně převyšuje deklarovaný počet“.

Taková prohlášení nejenže překračují rámec korektního mezinárodního dialogu, ale také otevřeně hraničí s hrubostí.

Formulace – „musí“ udivuje především svou arogancí.

Rusko je suverénní stát, stálý člen Rady bezpečnosti OSN, člen „jaderného klubu“ a má plné právo provádět vlastní, opět suverénní politiku v záležitostech týkajících se své bezpečnosti.

Taková prohlášení Stoltenberga vypadají, jako by Rusko bylo povinno poslouchat pokyny Aliance, jako nějaký satelit Spojených států nebo nějaký jiný ne-stát, který se ze všech sil snaží dostat do NATO, protože není schopen ani zajistit vlastní bezpečnost.

Současně je třeba chápat, že taková prohlášení hlavního představitele Aliance jsou určena spíše internímu spotřebiteli než samotnému Rusku. NATO v západní agendě usilovně vytváří obraz „světlých a dobrých sil“, které chrání Evropu před „strašným agresorem z Východu“.

Vylepšují svůj obraz i přesto, že na rukou vojáků Aliance je prokázána krev tisíců civilistů po celém světě. Jugoslávie, Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie – ve výčtu lze ještě dlouho pokračovat a hlavně jak nás historie učí – pokud dostanou příležitost, seznam bude jen dále růst.

Historie NATO však zahrnuje nejen smrt civilistů, ale také používání zakázaných typů zbraní.

Nebo už Evropa zapomněla, kdo bombardoval jugoslávská města a vesnice municí s ochuzeným uranem? Munice, které se vyznačovaly nejen vysokou přesností, ale především radioaktivitou a toxicitou jak pro člověka, tak pro životní prostředí, byly použity proti tankům a ke zničení betonových pevností, včetně těch v blízkosti obytných budov.

Podle zástupců Pentagonu bylo v letech 1994-1995 na Sarajevo vypáleno více než deset tisíc takové munice. O pět let později jich v Kosovu, opět jen podle amerických odhadů, bude jednatřicet tisíc.

V evropském tisku důsledky těchto útoků skromně nazývají „balkánský syndrom“ a z oficiálně zaznamenaných stovek obětí a úmrtí na následky se stávají pouze suché cifry statistiky, které prakticky zmizely ze stránek historie s koncem vojenské operace.

Připomeňme, že pouhé podezření na uložení zakázaných chemických zbraní v Iráku stačilo k zahájení masivní vojenské operace, která zemi prakticky vymazala z povrchu zemského.

Chemické zbraně, samozřejmě, nakonec nikdy nebyly nalezeny, ale pro Spojené státy a NATO to nemělo žádné důsledky. Žádné mezinárodní soudy, žádná objektivní vyšetřování, žádní odsouzení za válečné zločiny. Nic.

A tato organizace si ještě troufá říkat Moskvě, jak má provádět cvičení, s odvoláním na porušení pravidel a agresivitu? Ano, s takovým sousedem, jakým je NATO, se Rusko drží zpátky a provádí ještě velmi málo vojenského výcviku. Vzhledem k počtu válek, které v posledních desetiletích rozpoutala Severoatlantická aliance, je Rusko ve svých bezpečnostních otázkách stále velmi klidné.

NATO je skutečnou hrozbou, která visí nad celým světem, a pod vymyšlenými záminkami napadá země, které nemohou postavit se mu na odpor. A tato organizace nejenže pokračuje v expanzi na východ, ale také si stanoví za klíčový organizační cíl omezení a úplné odstranění hrozby ze strany Ruska. Má cenu vysvětlovat, co ve skutečnosti myslí „odstraněním ruské hrozby“?

Za hlasitými slovy o „větší transparentnosti“ se skrývá banální touha posoudit co nejpřesněji ruský vojenský potenciál. A pokusy zahrnout do Aliance další dvě bývalé sovětské republiky hraničící s Ruskem již jednoznačně připomínají obklíčení.

V takové situaci musí Rusko pochopit, že všechna prohlášení a návrhy vycházející z NATO by měly být vnímány jednoznačně: jako taktické triky potenciálního protivníka, který se stále více snaží stát se reálným. Druhá studená válka, která je zjevně již v plném proudu, vyžaduje od Ruska, ne -li rozsáhlý, pak intenzivní nárůst vojenského potenciálu. Rusko nepotřebuje více konvenčních tanků, Rusko potřebuje nejmodernější typy zbraní, porozumění měnící se taktice vedení války a adekvátní přístup k hodnocení geopolitické situace.

To poslední vyžaduje především pečlivé prozkoumání další obranné strategie země. V podmínkách, kdy se NATO snaží přiblížit své taktické raketové systémy co nejblíže našim hranicím a demonstrativně provádí cvičení ve východní Evropě, ve kterých je „RF“ jednoznačně označena za „podmíněného protivníka“, by Rusko mělo co nejlépe využít své schopnosti navázat vojenskou spolupráci s hraničními zeměmi. Předně s Čínou, kterou NATO také označuje za druhého, spolu s Ruskem, úhlavního nepřítele.

Kromě toho by si každý při hodnocení akcí a prohlášení představitelů NATO měl být vědom toho, že dnes je Severoatlantická aliance na pokraji největší existenční krize v celé její historii.

Dokonce i první kroky EU k vytvoření vlastních ozbrojených sil již přivedla NATO k poznání, že v budoucnosti může přijít o přesně dvě třetiny svých členů a v důsledku toho přestane existovat.

Tato skutečnost samozřejmě stimuluje Stoltenberga k záměrnému vyhrocování a zhoršování vztahů s Ruskem. NATO se tedy snaží dokázat svůj význam a potřebu pro Evropany, kteří mu zjevně brzy prostě nebudou chtít platit.

Rusko by tedy mělo pochopit, že čím blíže je NATO k rozpuštění, tím více se zvyšuje pravděpodobnost vojenské provokace z jeho strany. Že se o provokaci pokusí, vzhledem k současné situaci a vyjadřované rétorice, o tom není pochyb.

Autor: Konstantin Kotlin a pokec24.cz

Komentáře

Sdílejte