„Hned, jak jsem se ocitla protimigračním aktivistům z dohledu, zamířila jsem do náhodné restaurace na záchod. Před zrcadlem jsem si nasoukala kroužek do nosu, navlékla dřevěné prsteny, rozpustila culík, jímž jsem skrývala přítomnost rozdivočelého dredu ve svých vlasech.

Zní to jako malicherné detaily. Ale s tím, jak jsem začala příležitostně vídat radikální protimigrantské aktivisty, se pro mne staly důležitou demonstrací skutečnosti, že teď jsem to zase já, antirasistka Petra Dvořáková,“ líčí hned v úvodu seriálu autorka.

Její proměna nespočívala jenom v kroužku a dredech, ale především ve vytvoření falešné identity. Nejprve na síti facebook, potom i v reálném světě, vystupovala jako Petra Janderová. A takto se několik měsíců pohybovala mezi odpůrci islámu. Její cíl byl jednoznačný – infiltrovat skupinu, kterou sama nazývá „novovlastenci“, a získat materiál, který by následně mohla odprezentovat na svém liberálně levicovém webu.

Na tento „projekt“ získal Deník Referendum grant od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a rovněž od pražské kanceláře neziskové německé nadace Friedrich-Ebert-Stiftung, pojmenované po prvním německém prezidentovi.

Vít Hassan se v průběhu času poznal i s Petrou Janderovou a s jejími pokusy proniknout do antiimigrační scény. Pro ParlamentníListy.cz nyní zavzpomínal, jak tyto místy bizarní snahy probíhaly.

Text Víta Hassana je soukromým svědectvím, které jsme záměrně ponechali v syrové podobě, i s případnými osobními sympatiemi nebo antipatiemi. Je „pohledem z druhé strany“, který má dotvořit obrázek investigativního projektu Deníku Referendum.

Zbývá ještě dodat, že svůj text Vít Hassan napsal ještě předtím, než se v posledním díle svého seriálu Petra Dvořáková-Janderová zmínila i o něm. Není tedy osobním „vyřizováním účtů“.

Petra Janderová – „zamlklá příznivkyně protiimigrační scény“

Svědectví Víta Hassana o Petře Janderové
Úvodem bych chtěl zdůraznit, že cílem tohoto článku není nijak profesně očernit bývalou pracovnici mediálního odboru Pirátské strany a v současnosti reportérku deníku Referendum Petru Dvořákovou alias Petru Janderovou, nýbrž zde napsat pravdu o jejích praktikách, které považuji na hony vzdálené tomu, čemu se říká investigativní žurnalistika, a uvést zde některé věci na pravou míru. Pro neznalé: Novinářka deníku Referendum Petra Dvořáková si v rozporu s pravidly této sociální sítě pod jménem Petra Janderová zřídila falešný Facebook a pod touto identitou se jí podařilo si přidat mezi své přátele pestré spektrum lidí z řad fotografů demonstrací, proruských aktivistů, protiislámských a protiimigrantských aktivistů, nacionalistů a též zhruba dvě desítky kovaných neonacistů. Mezi společností jejích virtuálních přátel jsem se tak ocitl například já, aktivistický fotograf Michal Hrubý, aktivista Žarko Jovanovič, protiislámský aktivista Martin Konvička, ale i lidé jako je nechvalně proslulý rasista a antisemita Petr Kalinovský, za své výroky odsouzený předseda extremistické Národní demokracie Adam B. Bartoš, předseda Dělnické strany Tomáš Vandas, či „vlastenka“ Romana Frieselová známá svými výroky adorujícími nacistického vůdce Adolfa Hitlera, či hajlovačkou na nedávné demonstraci Dělnické strany v Dubí. Novinářka Petra Dvořáková (dále jenom Janderová) se pod svou falešnou identitou od ledna letošního roku účastnila řady přednášek, křtů knih, výletů, pietních akcí a demonstrací, kterých se zúčastnili někteří z těchto lidí. Ve svém článku je dělí na „přívržence tradiční krajní pravice“ a „novovlastence“.

Inkognito novinářka na křtu knihy sociologa Petra Hampla

„Nacionalistku“ Petru Janderovou jsem poprvé potkal počátkem letošního dubna na přednášce a následném křtu knihy Prolomení hradeb od populistického sociologa Petra Hampla, které se též účastnil protiislámský aktivista Martin Konvička a několik jemu spřízněných duší. Na přednášku jsem přijel společně se Žarkem Jovanovičem poté, co jsem pořídil fotoreportáž týkající se průběhu voleb v Maďarsku. (Zdůraznuji, že není pravdou, že jsem dvorní fotograf pana Jovanoviče, jak o mně slečna Dvořáková píše ve svém článku. Zmíněné fotografie z voleb v Maďarsku jsem mu poskytnul na jeho web. a jsou výjimkou potvrzující pravidlo.) Po křtu a autogramiádě knihy se celé osazenstvo vydalo do nedaleké restaurace. Petra nejdříve posedávala v hloučku „novovlastenců“ (jak je ve svém článku nazývá) a docela dobře se v jejich přítomnosti bavila. Po pár plzních mi před objektivem pózovala, jak jsem chtěl.

Nejenže jí vůbec nevadilo se od „extremistů“ a „novovlastenců“ nechat pozvat na pivo, ale nechala si od nich zaplatit i oběd a využila přítelkyni pana Jovanoviče jako bezplatnou taxikářku, od které se nechala zavézt skoro až domů. Při cestě autem jí zajímalo vše o blogerovi Jiřím Hrebenarovi, zejména jeho literární tvorba v podobě erotikou nabité poezie ve stylu raných textů romského zpěváka Radka Bangy. Petře nestačilo přečíst ukázku jedné eroticky laděné básničky, ale žádala přečíst další a další, přičemž dostávala hysterické záchvaty smíchu, až brečela.

S jednostranným pohledem na svět a s tendenčním stylem článků z pera handicapovaného blogera Jiřího Hrebenara nesouhlasím, přesto bych si jeho osobu nikdy nedovolil komentovat tak, jak jej komentovala tato novinářka, která o mně ve svém článku píše, že jsem prý uznání našel až v táboře odmítačů politické korektnosti. Na otázku, čím se živí, přesvědčivě tvrdila, že doučuje angličtinu, proto jsem ji požádal, zda by mi do angličtiny pomohla přeložit otázky pro rozhovor s americkým oscarovým režisérem žijícím v Praze. Petra ochotně souhlasila a dala mi na sebe e-mail a telefonní číslo. Nutno podotknout, že překlad otázek mi ani po několika měsících nedodala.

Na takové normální demonstraci DSSS a na grilovačce u jednoho stolu s extremistkou Romanou Frieselovou

Do té doby jsem Petru Janderovou vnímal jen jako někoho, kdo má zřejmě na základě předchozích špatných zkušeností s nepřizpůsobivými spoluobčany lehce xenofobní názory, ale zcela zásadně se nestýká s tvrdým jádrem extremistů, ani se jako fanynka nezúčastnuje demonstrací extremistických stran. Mýlil jsem se. V polovině dubna jsem fotil demonstraci Dělnické strany před hlavním nádražím v Praze, na níž se dle mého osobního názoru, řečeno politicky korektně, nesešli zrovna žádní intelektuálové. Část z bezmála čtyřiceti demonstrantů tvořili postarší agroskinheadi v bombrech, přičemž demonstraci šéfoval muž s copánkem, vzhledem připomínající spíše veksláka.

Na demonstraci se opět, takříkajíc z čistého nebe, objevila Petra Janderová. Zeptal jsem se jí, co na ta individua a celkově i na úroveň celé demonstrace říká. Překvapilo mě, že ji otevřeně rasistické výroky, které tam padaly, nekultivované chování účastníků ani velmi nízká úroveň demonstrace nijak nepohoršovaly a stroze mi odvětila, že se jedná o takovou normální, trošku tvrdší demonstraci.

Koncem dubna pořádal Žarko Jovanovič na Žižkově velkou grilovačku, na kterou jsem jím byl také pozván. Akce se zúčastnilo zhruba 150 lidí z okruhu jeho známých a facebookových přátel. Musím se přiznat, že mě zde velmi nemile překvapila přítomnost extremistky Romany Frieselové a několika dalších lidí z Dělnické strany, kteří s ní seděli u jednoho stolu, kterému jsem se radši obloukem vyhnul, přesto odtamtud směrem ke mně zněly výkřiky typu „Arabská Antifa!“ Co mě překvapilo ještě víc bylo to, že se na grilovačce zničehonic objevila Petra Janderová a jako by byla někým navedená si to zamířila přímo ke stolu, kterému již v notně podnapilém stavu vévodila zmíněná plnoštíhlá extremistka.

Tomasz Peszynski, Otakar Van Gemund & spol., aneb tenkrát v Karlových Varech

S Petrou Janderovou jsem se náhodou setkal ještě jednou, a to při focení pochodu Nesmrtelný pluk, který se v Karlových Varech pořádá každoročně v květnu. Po skončení pochodu se v blízkosti karlovarského hotelu Thermal objevili aktivista Otakar Van Gemund a jeho kamarád, majdanista Tomasz Peszynski. Někdy v té době se mezi přihlížejícími zčistajasna objevila také „nacionalistka“ Petra Janderová. Mezi tím, že se na místě vylíhla ve stejný čas jako tito „lidskoprávní“ aktivisté, mě tehdy nenapadla vůbec žádná souvislost. Pravda, Pamela Anderson to zrovna není, ale přesto jsem ji požádal, aby mi pózovala před hotelem Thermal a chvíli jsem ji zde fotil. Poté jsme spolu na můj návrh zašli na pokec na pivo do jedné ze zahrádek na promenádě. Slečna Janderová se mě vyptávavala na to, jak jsem přišel ke svému angažmá v Parlamentních listech a kdy a kde jsem se seznámil s Žarkem Jovanovičem.

Nutno dodat, že se při snaze o získání mé důvěry snažila o to, aby můj pohled směřoval i o něco níže než jen do jejích očí. Na můj dotaz, jak dlouho se stýká s nacionalisty, mi odvětila, že přibližně tři měsíce. Všimnul jsem si, že má na nose dírky po piercingu a kontroval jsem tím, že pro nacionalistky není zrovna typické nosit piercing. Touto poznámkou byla viditelně zaskočená, ale pohotově mi odpověděla, že dříve byla sluníčkářka a nosila piercing, ale na základě svých extrémně špatných zkušeností s imigranty při svém pobytu v zahraničí na ně změnila svůj názor a přátele si našla mezi nacionalisty. V konverzaci o politice jsme od té doby nepokračovali. Petra do sebe doslova házela jedno pivo za druhým s odůvodněním, že se tak aspoň zbaví včerejší kocoviny. V dobré náladě po několika pivech jsme už nestačili doběhnout předposlední autobus do Prahy. Slečnu Janderovou to však nerozhodilo a jala se stopovat.

Když jsem jí řekl, že je to nesmysl, tak mi odvětila, že obvykle cestuje stopem a že si je stoprocentně jistá, že se do Prahy nakonec dostane. Jediné auto, které jí zastavilo, byla bílá dodávka. Janderová k ní okamžitě běžela a o tom, o čem se narychlo dohadovala s její posádkou (která ji do Karlových Varů pravděpodobně přivezla) mohu jen spekulovat. Poté, co jsem doběhl k dodávce a otevřel její dveře, následoval šok. Uvnitř seděli pobavení „lidskoprávní“ aktivisté Tomasz Peszynski a Otakar Van Gemund, kteří ten den do Karlových Varů jeli sundat sovětskou vlajku a vyměnit ji za americkou. Slečna Janderová mi vzápětí vyčetla, že jsem rozhádaný úplně s každým. Nakonec jí jeden dobrák zastavil a vzal i mně.

(parlamentnilisty.cz, foto: Vít Hassan, foto titulní: Shutterstock)

Komentáře