Dětství je důležitá část našeho života. Jedno moudré přísloví říká, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Zážitky z dětství jsou určující pro náš další vývoj, pohled na svět a chování k druhým lidem. Základ nám dává rodina, a pokud je zde něco chybné, většinou nám dá mnoho práce se s tím vyrovnat a překonat různé nesrovnalosti a jizvy.

Druhým záchytným bodem je pak škola. Povinná školní docházka, která má vést k tomu, aby se dítě něco naučilo. Především základy pro budoucí možné povolání a pohled na život. Ale také by zde mělo získat touhu po vzdělání. Touhu a lásku k tomu něco poznat a být v něčem dobré. Naučit se na sobě pracovat a také se vyrovnat s neúspěchem a najít v sobě sílu ho překonat. Vyhrát sám nad sebou je někdy největším vítězstvím. Tím, kdo nám na této cestě pomáhá, je učitel. Byla doba, kdy učitel byl pojem. Někdo ke komu se vzhlíželo s úctou a pokorou.

Nemyslím ponížením. Ale k někomu, kdo má ve společnosti určitou váhu a prestiž. Kdo dokáže být tím, který formuluje své názory a je hrdý na své žáky a studenty a ti se k němu vracejí. Platilo, že když učitel pokáral, žák nepřišel domů a stěžoval si na svého učitele. Věděl dobře, že by byl doma pokárán znova.

Učitel včera a dnes

Dnes bohužel toto základní pravidlo vymizelo. Ve společnosti se rozmohlo heslo, že kdo umí – umí a kdo neumí – učí. Rodič a žák určuje, co se smí a nesmí a pokud učitel sám něco vymyslí, je za to kárán od ředitele, ale také mnohdy od rodičů a co je nejhorší i od samotných žáků. Místo touhy po vzdělání se rozmáhá názor, že učitel je nutné zlo a že je vlastně takovým bavičem dětí. On musí děti bavit, ne učit, protože to se dnes mohou naučit jinými způsoby. Je to stejné, jako když zpěvák musí v televizní show především vařit a ne zpívat. A tak děti jdou do školy převážně z donucení.

Domácí úkoly se dávat téměř nesmí a místo, abychom děti zaháněly domů z různých sportovních aktivit, je nejdůležitější zatajit heslo na wifi nebo jim ho vůbec nedat. A také je od počítačů vůbec dostat. Dnes je málem trestem dítě vyhnat od počítače k jiným aktivitám. Navíc mnohdy rozpadlé rodinné a mezigenerační vazby také dělají své. Každý z nás si vzpomíná na svoji babičku a dědu. Oni pro nás jsou mnohdy těmi, kteří děti určitým způsobem formují, protože rodiče v tom shonu nemají tolik času. Je zvláštní sledovat v tomto směru i vývoj společnosti. Říká se, že se různá období vracejí. Ale není to náhodou právě tím vlivem našich babiček a dědečků? Není mnohdy návrat k různým obdobím minulosti jako je třeba socialismus právě dáno tím, že mnozí na něho s odstupem času a z pozice zajištěné demokracie vzhlíží s určitou nostalgií?

Už proto, že se tím vracíme zpět a že si po čase vždy vzpomínáme na to lepší? Platí to i o škole. Učitelé však dnes ztratili svoji vážnost. Je samozřejmé, že příčinou je nedostatek peněz na platy učitelů, ale není to samospasitelný přístup. Pokud se pohled na učitelské povolání nezmění ve vnímání společnosti, budou se jen navyšovat rozpočty. Dobří učitelé odcházejí ze škol nejen kvůli platům, ale také kvůli samotné atmosféře na školách. Učitel, který se snaží svým žákům něco předat, naráží mnohdy na nepochopení i svých kolegů, tedy spíše kolegyň v učitelském sboru. Praktiky z dob socialistického školství nejsou zrovna tím, co dnešní školství potřebuje.

Inkluze je problém

Inkluze, kterou se snaží zavézt určitá skupina lidí ve školství, jen celému rezortu a systému vzdělávání ublíží. Vychází totiž z naprosto obráceného přesvědčení, že systém výuky se má přizpůsobit nejslabšímu žáku. Tedy nejlépe žáky zprůměrovat. Inkluze v tomto pojetí nevyřeší nic. Právě naopak mnoho problémů ještě více vyhrotí. Těm, kteří jsou slabšími žáky nedodá motivaci a těm, kteří mají navíc jim jí naopak sebere. Ti dobří si řeknou, proč bychom se snažili, když je to vlastně stejně jedno a ti slabí si řeknou, že takhle to bude i životě a nic je nemotivuje k tomu, že by se měli více snažit.

Postiženým dětem, které mají své specifické potřeby inkluze spíše ublíží. A učitel, který bude mít ve třídě několik úrovní dětí, bude mít velmi složitou situaci. V konečné fázi se stane jen průměr normou a to je špatná cesta. Dokonce se uvažuje i o asistentech pro děti, které jsou nadané. Možná proto, aby právě tyto děti, na kterých má být celý systém školství postaven, aby právě ony byly těmi lídry, budou nakonec i tyto děti pod kontrolou jako děti postižené a znevýhodněné. Jen se ukazuje, jaký je cíl vzdělávacího procesu a kam se ubírá. Je otázkou, zda-li chceme vychovávat z dětí zdatné a konkurenceschopné osobnosti anebo jen dělníky pro investice ze zahraničí. Pak se ale stane z našich dětí především levná pracovní síla, protože právě díky inkluzi sice budou mít ke vzdělání všichni přístup – ostatně dnes ho nemají?, ale nevznikne část těch nadaných, kteří se v té šedi průměru lehce ztratí a možná také jasně rezignují. Ostatně je vidět tento trend již dnes, když jsou lidé, kteří jsou aktivní a dokáží se starat sami o sebe, a i ostatní trnem v oku těm, kteří by se chtěli chlubit vyspělým sociálním systémem, který dokonale funguje. Je dobré, že funguje, ale neměl by být tím, co je cílem. Měl by být především záchrannou sítí, která je dobře, že je. Ne ale do ní lidi vhánět. Zvýšení minimální mzdy však prostředkem pro vyhánění těch pohodlných z této sítě není. Vždy je lepší pozitivní přístup než jakákoli restrikce.

Agresivita a šikana

Další vrůstajícím problémem je problém agresivity a šikany ve školách. A nejen ve školách. Co je ještě víc varující fakt, že dlouhodobě se zvyšuje tento trend i mezi dívkami a ženami. Co si mnohdy dokáží mezi sebou dělat dívky a ženy samy, si nedokáže leckterý muž ani představit. Vzrůstající nároky na ženy a dívky je vhání do mnohdy neřešitelných situací, které řeší agresí proti sobě. Ne že by tento přístup dějiny neznaly, stejně tak jako mnohé jiné jevy, přesto se v poslední době tento fenomén stále více zvedá. A tím i počet násilí na mužích. Počet týraných mužů se zvětšuje, i když to není zrovna populární téma. Je smutné, že agresivní dívky budou jednou také matkami a mnohdy některé z nich třeba i učitelkami. Základem by nemělo být za každou cenu zrovnoprávnění mužů a žen, ale především, aby ženy zůstaly ženami a muži těmi muži. Prohazováním rolí ve společnosti se nic nevyřeší. Právě naopak. Důsledkem bude větší nerovnováha ve společnosti a napětí, které se odráží i ve školství a výchově obecně.

Jaké bude školství a jaké bude postavení učitele v něm totiž záleží i na tom, jaké bude a je vzájemné vnímání mužů a žen. Šikana a povyšování se jednoho nad druhým je jevem, nikterak novým, ale stále víc rozšířeným. Šikana vůči učitelům je také stále častější. Mnohdy se pak objevuje názor, že si za to může učitel sám a že by si měl ve své třídě zjednat pořádek. Určitě měl, ale jedná se jen o část celého problému. Nejde totiž jen o selhání učitele, mnohdy tomu tak není ani trochu, ale jde také o selhání kolegů a také o selhání dětí samotných a jejich rodičů. Pokud se problém šikany objeví na střední škole, je chyba především na straně žáka a rodiče. Pokud totiž student je schopen něco takového vůbec připustit, pak nemá na takovém typu školy co pohledávat. Dokud on sám nepochopí, že je něco špatně a že jeho chování neodpovídá, pak nemá opravdu na střední škole být. Stejně však také ředitel, který něco takového dopustí. Za výsledky týmu a škola takovým týmem je, zodpovídá trenér. V tomto případě ředitel.

Že v posledním medializovaném případu ředitel sám neodstoupil druhý den a že se rodiče předhánějí v tom, aby svalili vinu na syna druhých rodičů a nebo rovnou na učitelku, je výrazem jen naprostého zoufalství a ztráty smyslu pro realitu a slušnost. Podle dostupných informací profesorka angličtiny měla svoje děti. Položil si někdo z rodičů nebo sám ředitel či vedení školy otázku, jak k tomu přijdou tyto děti, které díky tomu přišly o svojí mámu? Nejde o to, aby se studentům, i když jsou to opravdu studenti?, zamezil přístup ke vzdělání. Jde především o to, aby oni sami pochopili, že tudy cesta nevede a že nejspíše nejsou zatím dostatečně vyzrálí k tomu, aby na škole tohoto typu studovali. Pokud oni sami nepochopí základní princip, nic se nezmění a hlavně bude to mít velký dopad na jejich život. Zajímalo by mě, zda-li i rodiče mají soucit s dětmi paní profesorky, která měla své děti.

Co na to zastánci inkluze

Co k tomu říkají právě matky těchto studentů. Jak by se tito dnes studenti chovali k dětem, kteří jsou handicapovaní nebo jinak znevýhodnění, jak s tím počítá projekt inkluze? Dokáži si představit, že zastánci inkluze, kteří na svůj projekt dostali dotaci, budou říkat, že by se jistě nic takového nestalo. Že inkluze je jistým sjednocením společnosti, který začíná od dětí. Že pokud se děti někdy s postiženými a znevýhodněnými setkají už v dětství, že budou později k jejich problémům víc vnímavější. Opravdu si to někdo myslí? Není to naopak základ pro mnohé křivdy a rozkoly? Není v dobře míněné myšlence zakotvena budoucí frustrace hned z několika pohledů? A jsou na inkluzi připraveni učitelé a školy samotné? Není to jen nástroj pro vytvoření nových investic a také zviditelnění některých neziskovek a zájmových skupin?

Návrat vážnosti učitelů

Základem všeho by mělo být v současné době především navrácení vážnosti profese učitele do společnosti. Zlepšit jeho společenské postavení. Jak jsem již uvedl, nejde jen o zvýšení platů. Jde také o úctu k povolání učitele. A tomu mohou pomoci nejen politici, ale především rodiče dětí. Svojí zásadovostí a i příkladem. Učitel je totiž tím, kdo se snaží předávat vědomosti dál. Učí a snaží se nadchnout své žáky pro určitý obor. Neměl by být jen bavičem, ale také náročným člověkem k sobě, ale i k žákům. Snažit se jim ukázat, že chybu udělá každý a že ne vždy se všechno povede, ale že touha po vzdělání je tím, co nás žene kupředu. Úlohou státu je pak také oceňovat ty, kteří jsou vzdělaní a mají touhu se stále vzdělávat. Protože pokud budou žáci vidět, že se vzdělání nevyplatí a že je to naprosto lhostejné, ba dokonce, že mu bude jeho vzdělání a vědomosti na obtíž i na trhu práce, pak se něco těžko změní. Pokud se bude mluvit o tom, že je zde jen honba za tituly a že je mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, pak se opravdu může stát, že budeme pouze a jen společností, která bude přijímat investice druhých, ale také že zisky z těchto investic budou mít také ti druzí. A to by bylo to nejhorší, co by mohlo ČR potkat. Proto si važme našich učitelů. Podmínky mají víc než složité. Je ale také na nás všech, zda-li to dokážeme změnit. Věřím, že jsme toho ještě stále schopni…

Komentáře

Sdílejte